27ZOBRAZENÍ

Úplně normální ráno. Pobíhám po kuchyni v noční košili a chystám snídaně. „Chceš koblížek?“ – dle očekávání mladší syn nadšeně kývá hlavou. Položím koblihu na talířek. Dvakrát si kousne, řev. „Co je?,“ ptám se s klidem, je přece teprve ráno. „Neci,“ zběsile gestikuluje klučík a plive kolem sebe marmeládu. Obětuju se a marmeládu z koblihy vycucnu. Utírám marmeládové fleky ze stolu a podlahy. Řev. „Co je?,“ tážu se pevným hlasem matky. „Není,“ ječí syn zběsile a hází kolem sebe kousky koblihy.

„Tys mu snědla tu marmeládu,“ suše poznamenává můj starší syn a já se odcházím uklidnit do koupelny.
Znáte to? Říká se tomu období prvního vzdoru, ale to vám moc nepomůže zůstat nad věcí. Sepsala jsem si taktiky, které by naopak pomoci mohly. Večer se s nimi zavřu na záchod a našprtám se je nazpaměť. Vypadá to, že mi přijdou vhod.

Rozptýlení pozornosti

Funguje dobře, pokud dítě je schopné aspoň trochu vnímat. Prostě opustíte myšlenku a začnete novou: „Podívej, tam letí letadlo. Zamáváme pilotovi…“ nebo „Ticho nebo uteče….pavouk.“ Velmi důležité je změnit tón hlasu. Buď najednou začněte mluvit tajmně nebo enormně nadšeně, jakkoliv jen ne rozzlobeně a naštvaně.

Trénink výdrže a ovládání se

Jde natrénovat, že dítě nedostane okamžitě, co si usmyslí. Začíná se na naprosto nekonfliktních situacích: „Napočítám do pěti, pak se zvednu a půjdu ti pustit pohádku.“ Cílem je dobrat se k verzi: „Budu počítat do pěti a ty se pomalu uklidníš.“

Popsat emoci a nabídnout podporu

Není moc dobrý nápad snažit se popřít silné emoce, které dítě cítí a neumí si s nimi poradit. Bude ještě víc vzteklé. Lepší je suše popsat, co vidím nebo slyším: „Vidím, že jsi naštvaný.“ A nabídnout soucítění: „Pojď, budeme to autíčko oplakávat spolu.“ Staršího syna se už rovnou zeptám, co by jeho náladu mohlo zlepšit. Někdy jsou to maličkosti typu „dej mi pusu“, někdy potřebuje omluvu od menšího sourozence. Dítě se tak rychleji dostane ze záchvatu svých pocitů a učí se samo zvládat emoce nápodobou chování dospělého.

Dotek

Některým (ne všem) dětem pomáhá, když je obejmete, foukáte jim zlehka do tváře, hladíte je po zádech nebo po hlavě. Dotek má uklidňující moc a v situacích, kdy dítko totálně nevnímá, co se kolem děje, je to výborné řešení.

Změňte místo

Když se dítě zasekne, snažte se ho dostat na jiné místo, než kde se rozzuřilo. Obzvláště účinné je jít ven, když jste uvnitř budovy a naopak. Nebo se s dítětem domluvte, že klidně může zuřit dál, ale na určeném místě (v pokojíčku, v ložnici).

Z očí do očí

Někdy pomáhá, když dítě donutíte, aby se vám podívalo do očí. Buďte ledově klidní a pomalu a hřejivě se během pohledu usmějte.

Podívej se na sebe

Jedna paní mi říkala, že její matka ji během vztekání se postavila před zrcadlo, aby na sebe dobře viděla. Trošku mi to připomíná radu zaoceánské blogerky, která zase svou dceru během záchvatu vzteku natočila na videokameru a až vztek pominul, tak jí video přehrála. Prý stačilo pět natáčení během jednoho týdne a situace se radikálně zklidnila.

Pozitivní pozornost

Někdy se přistihnu, že si synů všímám jen tehdy, když dělají něco špatně. Když pak potřebují více pozornosti – více zlobí. Řešení je zastavit se a aspoň půl hodiny se věnovat pouze dětem.

Napij se

Nejvíc bych to asi potřebovala já :-) Ale mám na mysli předškoláky, kteří občas tak srdceryvně vzlykají, že jim vůbec není rozumět. Nejjednodušší je dát jim sklenici vody nebo šťávy a donutit je pít. Protože nemůžou brečet a pít současně. Obvykle se vypitím sklenice vody tak uklidní, že se s nimi minimálně jde domluvit.

Cos jedl

Dítě je vzteklé, když je hladové. Známá věc. Ale můj mladší syn je výrazně agresivnější i po sladkém. Pravděpodobně to má na svědomí kolísání cukru v krvi. Zkuste se zaměřit na spojitost jídla a neovladatelného chování. Kdesi jsem četla, že i některé potravinové alergie (lepek) se tak mohou projevovat.

Odejděte

Když už nevím, kudy kam, tak prostě odcházím. Pořád je to lepší, než se nechat ovlivnit ječením dítěte a začít ječet taky. Obvykle se syn vyzuří a přijde sám.

Soustřeďte se na to, abyste zůstali i během vypjatých situací klidní. Je to těžké. Je to práce skoro na celý život. Pár rad, jak toho docílít najdete v článku Trpělivější matkou během 24 hodin.