14ZOBRAZENÍ

 

Svět je odrazem nás samých. Všechny jeho problémy tedy musíme nejprve vyřešit v sobě.
(motto Lipnické školy)

 

Přijdu do školky s plánem, jak si s kluky užijeme společný zbytek dne. Do deseti minut se rvou jak koně a ječí na sebe. Kamarádka mi už půl roku slibuje ušití šatů, ale pokud ji nebudu každý týden pronásledovat vlezlými dotazy, nikdy šaty neuvidím. Když velký šéf nemá svůj den, posloužím mu jako univerzální hromosvod. Stačí libovolná záminka a blesky lítají.

Co s tím? Seřvat všechny do latě? Meditovat? Utéct (doslova, protože běhám opravdu ráda)? Neřešit, tedy alespoň vědomě ne a všechno zamést pod koberec do podvědomí? Nejsem žádná matka Tereza a nemám ambice měnit svět, dokonce si ani nemyslím, že dokážu v lidech probouzet jejich lepší já, napravovat hříšné a uzdravovat nemocné. Chci jen přežít v duševním zdraví. Chci se nezbláznit. Chci mít sama ze sebe dobrý pocit.

A jak, když mi všichni každý den hází klacky pod nohy? Možná můj filozofický přístup pomůže aspoň trochu i vám.

Klíčové je připustit si možnost volby. Když na mě někdo ječí, mám možnost volby. A v tom je obrovská svoboda.
Můžu na něj začít ječet taky. Můžu se otočit a odejít. Můžu se naštvat. Můžu zůstat klidná. Je to moje volba. Neplatí, že když na mě někdo křičí, tak se musím naštvat. To chce ten druhý, ale já na tuto hru nemusím přistoupit.

Pozor, vůbec to neznamená, že bych schvalovala takové chování. Naopak, sama si volím, jak na situaci budu reagovat. Jsem minimálně spolutvůrcem situace, nenechám se vláčet do slepých uliček.

Nevěřili byste, kolik tento přístup dokáže změnit. Hlavně ve vás. Přestanete trpět výčitkami a pocity viny, že jste něco udělali jinak než…. Cítíte se pánem svého života, protože si udržujete odpovědnost za své činy.

Naprosto klíčové je nenechat na sebe přenést negativní emoci. Což je velmi, velmi těžké a vyžaduje to absolutní soustředění na své chování. Protože reakce například na výčitky (slovní napadení) je automatická, v některých případech bych dokonce řekla, že i nějak biologicko-chemicky na základě pravěkých instinktů přežití.

Doporučuji nedělat nic. NIC. Zejména se absolutně zdržte jakýchkoliv řečí natož činů. V návalu emocí nemáte schopnost posoudit situaci. Zaútočíte nebo utečete. Obojí situaci obvykle jenom vyhrotí. Pokud vám to pomůže, opusťte bojiště (přijdu za pět minut, zavolám za chvíli….)

Přesuňte svou pozornost jinam, tak získáte schopnost posoudit situaci ve své celistvosti. Například když se synové perou, tak je od sebe odtrhnu, ale rozhodně nebudu řešit kdo komu a co. Jednoho popadnu a jdu ho umýt. Pečlivě, mýdlem, obě ruce, obličej… zatímco ho drhnu, tak se uklidním. Nebo vymyslím nějakou jinou únikovou aktivitu.

Jakmile vám klesne puls a začnete dýchat normálně, teprve pak můžete jednat. Vřele vám doporučuji pouvažovat, jak asi druhá osoba chtěla, abyste jednali vy. Co si představoval, že vyvolá? Tak přesně to nedělejte. Změňte hru.

Tímto podlým úskokem ovládnete situaci. Nemusíte vůbec nic vysvětlovat, vyčítat, požadovat. Pokud na vás někdo křičel, tak se začne cítit trapně, jakmile mu ukážete, že na vás křik nefunguje a naopak s ním jednáte velmi chladně a věcně. Kdybyste na sebe nechali přeskočit negativní emoci, jenom ji zesílíte, stanete se dalším „zářičem negativna“. Tohle ji naopak zabije.

Svůj život držíte pevně ve svých rukou. Je jen na vás, jaký bude. Stejně jako kdokoliv jiný odpovídáte za své činy. Vždy máte možnost volby. Tím více, čím více vám ostatní hází klacky pod nohy.