18ZOBRAZENÍ

Minulý týden jsem mluvila s kamarádem, který z důvodu vyzvedávání dítěte z mateřské školky musí dvakrát týdně odcházet z kanceláře už ve tři odpoledne. Jiné dny si to napracuje. Říkal, že tím hodně klesnul, protože šéf běžně v práci zůstává do devíti do večera (Co tam může dělat?) a jeho kolega se snaží trumfnout šéfa. V podstatě každé odpoledne probíhá nikým nevyhlášený, ale obecně akceptovaný závod o to, kdo v kanceláři vydrží nejdéle. Ten, kdo odchází, prohrál.

Ale je vítěz tohoto prapodivného klání opravdu vítězem? Proč si všichni myslí, že ten, kdo má nejvíce osezenou židli, ten také nejvíce pracoval? A i kdyby, nemusí to náhodou druhý den skoro všechno předělávat? Čímž mu samozřejmě narůstá opět práce a ocenění.
Také se účastníte takových krysích závodů? A jde se vůbec neúčastnit a přece vyhrát?

Málokdo z nás má práci, ke které ráno v osm přijde, ve tři odejde a tak každý den. Dělnických profesí je čím dál méně a pomalu už i ti zprofanovaní zedníci aby si sami hledali zakázky, sami fakturovali, sháněli materiál a stíhali termíny. Klasické práce, která přímo závisí na odpracovaném čase, je čím dál méně (a dále ubývá).

U ostatních kvalita a kvantita práce závisí spíše na organizaci úkolů, momentální poptávce, kvalitě nástrojů, rychlosti a pružnosti myšlení… Sama jsem pracovala v marketingu. Přiznám se, že jsem nikdy nepochopila, proč mám osm hodin denně tvrdnout za konkrétním stolem v konkrétní místnosti. Asi to znáte sami, ale nejlepší nápady nikdy nevznikají na pracovišti. Na pracovišti mám obvykle problém vůbec pracovat, protože tam obvykle někdo nebo něco vyrušuje. Ze všeho nejvíc ředitelé zeměkoule, kteří mají obsedantní touhu kontrolovat vše, co děláte. Nejlíp se myšlenka (a práce) rozvíjí v klidu. Třeba když děti spí, venku je tma, všude klid. To přichází nápady jako nesmělí návštěvníci. Zaklepou a já jim radostně otevírám, někdy se zdrží chvíli, ale někdy s myšlenkou trávím mnoho hodin než se doberu závěru. V práci na to nemám čas. Musím vypadat akčně. Kdybych půl dne seděla u automatu s kávou a koukala do zdi, nikdo mi neuvěří, že vymýšlím miliónovou kampaň.

Příliš často mám dojem, že kancelářské myši se hlavně snaží běhat hodně rychle (ostatně zaručený způsob, jak zabít čas je, vzít pár šanonů a jít na procházkou kancelářemi). Ale vůbec netuší kam a proč běží, což je přece podstatou všeho konání.

Kdesi jsem četla, že naprosté většině zvířat stačí čtyři hodiny úsilí denně, aby přežily. Zbytek věnují hrám, sociálním stykům apod. Myslím, že dnes na to spousta lidí zapomíná. Že práce je jen jeden díl života. Ale aby se cítili šťastní, nepotřebují více peněz, jen posílit ty zbývající dvě části – rodinu a přátele. A na to není nutné vyšší číslo na výplatní pásce. Na to je potřeba jen odvaha říci mám dost.

Není to tak dávno, kdy jsem pracovala ve firmě posedlé měřením výkonnosti jednotlivce. Všichni manažeři byli nadupaní poučkami, jak motivovat zaměstnance. Můj šéf s oblibou začínal konverzaci slovy: “Kde by jste si přála být za pět let? Co si plánujete pořídit?” A já mu poněkud zlomyslnně odpovídala:
“Pořídím si tři, dá-li Bůh pět slepic.” Nechtěla jsem se nechat chytit na jeho udičku a nechat se vláčet. Nikdy jsem nepatřila ke špičce, ale vždy k nadprůměru. S úsměvem a naprostým klidem.