20ZOBRAZENÍ

Pamatuju si, bylo mi asi deset let. Jednou večer jsem si čistila zuby a v duchu jsem uvažovala: “To umyvadlo je ale příšerně umatlané, fakt hnus.” Ráno jsem si všimla, že umyvadlo svítí čistotou. Ten enormní rozdíl mezi zářivě bílou a šedou bil do očí. Zcela vážně jsem celou cestu do školy přemítala, jak se mohlo umyvadlo samo tak důkladně vyčistit. Vůbec mě nenapadlo, že by ho snad mohla umýt maminka. Kdybyste mi v tu chvíli tvrdili cosi o dobrých domácích skřítcích, klidně bych vám odpřísáhla, že u nás doma taky existují.

Vzpoměla jsem si na to předminulý týden, když se mě můj muž zcela nevinně zeptal: “A co vlastně celé dny děláš?” Pravděpodobně to nemyslel jako provokaci, na to se známe dost dlouho a tyhle hry nehrajeme. Prostě se zeptal, protože netušil.

Uvědomila jsem si, že díky mně mí tři muži žijí ve světě, kde se líhnou vypraná trička ve skříni, obědy se zjevují na plotně a čas od času ložní prádlo k zbláznění krásně voní. Že já se možná můžu plácat po rameni, že všechno zvládám, ale okrádám je o radosti a strasti běžného chodu domácnosti.  Ze synů by tak mohli vyrůst svým způsobem handicapovaní jedinci, kteří místo na Ježíška věří na virtuální uklízečky. Takže jsem se rozhodla nenápadně “zviditelnit”.

 

1. Mluvím o domácích povinnostech

Od této chvíle nezamlčuji takové trapné detaily, jako že záchod se sám nevyčistí, drobky z koberce neskáčou do koše apod. Snažím se neúkolovat, ale konstatovat: “Na koberci je plno drobků. Záchod zůstal nespláchnutý.” K mému údivu to dost často stačí k tomu, aby se dotyčný vytratil a opravil nedostatek.

2. Mamka v akci

Dřív jsem se snažila mít všechno uklizené, hotové dokud nikdo není doma. Kašlu na to. Myslím, že je výchovné, když synové vidí, že se podlaha před umytím zametá, a po umytí dlouho schne. Špinavé prádlo se z koše nosí do pračky a pak se věší na šňůru. Jednou týdně se hodně dlouho žehlí. Jen ať to vidí. Doufám, že i když mě už neuvidí, ty úkoly pořád vidět budou a budou vědět, co je třeba udělat.

3. Mluvím o tom, co jsem dělala

“Cos celý den dělala?”

Odpověď “Vlastně nic,” pro mě znamená “Nic zajímavého.” Můj muž slyší: “Za celý den jsem nebyla schopná nic začít ani dokončit.”

Takže odpovídám popravdě: “Celé dopoledne jsem vařila a pekla. Vyprala jsem a pověsila prádlo. Musela jsem jít pro pečivo do obchodu a odpoledne jsem byla s dětmi na hřišti.”

4. Když projeví zájem, zapojuji je do dění

Ideální by bylo, kdyby jsme se o všechny domácí povinnosti dělily stejným dílem. Nevím jak u vás, ale u nás to považuji za čirou utopii. Ostatně ani já se nehodlám nijak podílet na údržbě auta, řezání dřeva a stavění terasy.

Ale když kdokoliv projeví aspoň náznak zájmu (To je dobrý, co v tom je?), vysvětluji, nabízím vyzkoušení, nekritizuji provedení. Musím zaklepat, ale vypadá to, že můj drahý si zvykl v neděli vařit oběd. Snad to nezakřiknu.

Totéž se snažím praktikovat se syny, takže když chtějí zametat, dostanou koště. Chcete vysávat, vytáhněte si vysavač a pak ho ukliďte. Chceš leštit vanu, tady máš hadr. Kamarádka mi říkala, že by synovi nikdy nekoupila jako dárek vozík s koštětem a mopem na hru “uklízečka”. Připadalo ji to pro kluka divné.  Mně to přijde jako skvělá hračka, ostatně jako všechny, které pomáhají dětem pochopit reálný svět.

 

5. Upozorňuji na výsledky

Mám dojem, že se někdy bere za samozřejmé, že na výlet neseme většinu svého jídla, na dovolené máme polopenzi, kluci chodí v postarším oblečení, které je čas od času potřeba spravit, zavařeniny skoro nekupujeme, protože vyrábím vlastní.

Jenže pro mně je všechno tohle spousta práce navíc. Nikdo si neuvědomí, že lístky do kina stojí 500 Kč, které bychom utratili za marmelády nebo nové oblečení. Že stavíme terasu, protože nechodíme do restaurací, ale vaříme doma.

Snažím se trochu více připomínat důsledky svého nasazení: A když si vezmeme jen polopenzi, můžeme jezdit víc na výlety, protože nám zbyde víc peněz na benzín. Přiznávám, že stále hledám vhodné formulace a výroky.